V různých diskuzích hlavně na twitteru jsem zaznamenala ostré hádky o to, jestli za současnou energetickou krizi může Green Deal, nebo Putin. O co jsou hádky tvrdší, o to jsou nesmyslnější.
Je až neuvěřitelné, jak černobílé vidění světa mají často i inteligentní lidé. A jsou schopni „svoji pravdu“ prosazovat hlava nehlava. Vůbec je nezajímají argumenty druhé strany.
Celý problém přece vůbec není o tom, jestli Green Deal, nebo Putin. Jsou to jednoznačně spojené nádoby, které mají velmi úzkou souvislost.
Pokud je tedy nutné označit hlavního viníka, je jí pochopitelně Putin, který rozpoutal nesmyslnou válku na Ukrajině a s ní související energetickou válku, když Kremlem řízená firma Gazprom už dlouhé měsíce škrtí dodávky zemního plynu do Evropy, čímž brutálně zvýšila jeho cenu (to zdražuje i elektřinu) a vyvolala obavy z nedostatku plynu a strach ze zimy.
Mohl to ale udělat jen proto, že se 1) Evropa v čele s Německem stala na ruském plynu dobrovolně závislá; 2) Evropa si dobrovolně v cestě za dekarbonizací zavřela spoustu energetických zdrojů a tím se stala zranitelnou.
Kdyby totiž země Evropské unie měly stále jaderné a uhelné elektrárny (teplárny), popřípadě si už v minulých letech zajistily dodávky zemního plynu z různých zdrojů (které dnes překotně a draho shánějí), neměl by Putin v ruce klíčovou páku.
Příznivci Green Dealu ale tohle vůbec nechtějí slyšet a každého, kdo to tvrdí, šmahem označují za podporovatele Putina. Což je pochopitelně nesmyslné a hloupé nálepkování. Odpůrci Green Dealu zase Putinovu vinu relativizují, aby si mohli o to víc kopnout do Green Dealu. Říkají například, že Putin situaci využil. On jí přitom samozřejmě zneužil a zneužívá, což je podstatný rozdíl.
Podle toho, jak sleduju Němce, kteří jsou podle mě největší viníci na evropské straně, tak oni si už situaci poměrně dobře uvědomují. Tedy alespoň částečně. Uznávají, že Putinovi naivně věřili. Zatím se ještě nehrnou do toho, aby uznali, že tempo dekarbonizace bylo nastaveno příliš zbrkle a nebralo ohled na energetickou bezpečnost. Aspoň pokud jde o slova. Činy už ale konají. Znovu spouštějí uhelné elektrárny, a minimálně zvažují prodloužení životnosti posledních jaderných elektráren.
Činy jsou v důsledku důležitější než slova. Ale i ta slova jsou důležitá. Je totiž nutné říct nahlas, že energetická bezpečnost a stabilita dodávek energií za dostupné ceny zkrátka musí být priorita. Bez nich jsme totiž nahraní. Musí proto mít přednost i před dekarbonizací resp. musí se na ně při všech dekarbonizačních plánech vždy pamatovat na prvním místě.
Vsadím totiž velké pivo, že jakmile (a doufejme, že to bude co nejrychleji) krize poleví, hned zase vyskočí různé Grety a budou požadovat, aby se tempo dekarbonizace zvýšilo bez ohledu na důsledky. Politici už jim teď ale nesmějí slepě naslouchat a proměňovat jejich požadavky obratem v nejrůznější směrnice EU.
Je třeba k energetice začít přistupovat úplně jinak. S rozumem, na základě čísel a faktů. Dekarbonizace určitě zůstane na žebříčku priorit vysoko a je to tak správně. Ale nesmí být už zdaleka jediná a dokonce ani ta první. Rizika změny klimatu jsou nepochybně velmi vysoká. Ale pokud nebudeme životní prostředí chránit konečně s rozumem, tak nám můžou být jedno, protože se jich ani nedožijeme.